Vladimír Strejček:
Udělat každou
věc co nejlíp

Říkají mu guru českých ilustrátorů. Sám by se tak nikdy nenazval, ale v zásadě neprotestuje. Vladimír Strejček totiž není jen extrovertní kreslíř, ale zároveň silný networker, který dokázal zapojit do svých projektů více než stovku nejtalentovanějších ilustrátorů Česka.

Následující rozhovor se odehrál v pražském Café Louvre nad výtečnou hrachovou kaší s volským okem. Do té míry, jak nám to mastné prsty dovolily, nahlédli jsme i do Vladimírova skicáře, který v jeho tašce nikdy nesmí chybět.

Již přes 13 let vedeš vizuální studio DRAWetc., které zastupuje 25 storyboardistů a přes 100 ilustrátorů v Česku. Jak tě vlastně napadlo něco takového rozjet?V roce 2002 jsem dostal příležitost vytvořit storyboard pro jednu reklamu. Práci jsem odvedl za jednu noc a dostal dobře zaplaceno. Paní z reklamní agentury jsem tenkrát mimo jiné překvapil tím, že jsem měl doma vlastní skener a druhý den jsem přinesl kresby rovnou na cédéčku. S kamarádem Jiřím Frantou jsme to později probírali v hospodě a uvědomili si, že zatímco v Česku existuje plno grafických studií, není tu ani jediné ilustrátorské. A tak vznikli „dravci“. Vytvořil jsem si jednoduchý leták s nabídkou, ještě teď si pamatuji, jak jsem ho nesl do kopírky a pak roznášel po firmách. Během 12 měsíců jsme měli 300 zakázek a pětičlenný tým.

Studio se od té doby pořád rozrůstá a v „kreslení na zakázku“ máte skoro monopol. Jak se vám to podařilo?Nic jsem vlastně nijak neplánoval, přišlo to samo. Ale je fakt, že jsem přirozeně soutěživý typ a nikdy jsem žádnou práci neodmítl. Pro mě je to jednoduché pravidlo: udělat každou věc vždy nejlíp, jak umím. V poslední době jsem ale rád, že se řízení firmy ujímá nová kolegyně, profesionální manažerka, a já se můžu věnovat dalším ilustrátorským projektům.

Bereš svou práci jako umění?
Je to hlavně řemeslo, které samozřejmě můžeš dělat buď dobře, nebo špatně. Jiná kategorie je knižní grafika a ilustrace – té se většinou věnují samostatní umělci. Naše studio je ale firma, která může fungovat jen díky komerčním zakázkám. Komerce se tedy nijak neštítím, ale je to s ní podobné – může být prostě dobrá, nebo špatná.

Kromě studia ses pokusil i rozjet nakladatelství BigBook zaměřené na tabletová vydání komiksů. Jak se projekt vyvíjí?Přišli jsme na to, že noví tvůrci komiksů u nás těžko mají příležitost svoje dílo vydat. I ti nejznámější publikují jen několik stovek kusů, jinak se to nakladatelům nevyplácí. Tak nás napadlo vytvořit opravdu propracovanou aplikaci pro tablety, kde by komiksy mohly vycházet digitálně a v různých jazykových mutacích. Utratili jsme spoustu peněz na vývoj a dost jsme si s tím vyhráli, takže to vypadá pěkně. Jen to teď další vývoj trochu uvízl na mrtvém bodě, kvůli času i financím. Je to jedna z věcí, kterou chci letos na podzim znovu rozjet.

 Iustrace o naštvaném muži provedená na ručním papíře.

V poslední době se také čím dál více věnuješ soutěži RAW (Raw Art Wrestling), což je série živých eventů, veřejných zápasů v kreslení. Jak takový kreslířský wrestling probíhá?Dá se to přirovnat k soutěžím v improvizaci nebo ke stand-up vystoupením. Soutěžící se sejdou na zajímavém místě a mají za úkol něco nakreslit přímo před očima diváků. Úkol jim zadá čtyřčlenná porota, která půl hodiny před začátkem stanoví téma. Kreslí se buď na plátno nebo v digitální kategorii na počítači. Nakonec se vyhodnotí postup i celkový výsledek a originalita díla. 

Ale ne každý ilustrátor asi dokáže kreslit naživo, za přítomnosti diváků…To je pravda, je to specifický žánr a existují kreslíři, kterým živé vystoupení nesedí. Ale z té soutěže mám fakt radost – pravidelně totiž generuje nové 
talenty. Dřív jsem si myslel, že v těchhle končinách už znám každého dobrého ilustrátora, ale RAW mě vždy překvapí, je tu ještě plno neznámých tváří.

 Video z akce RAW ART WRESTLING v Karlových Varech.

Je něco, nač jsi za svou ilustrátorskou kariéru zvláště hrdý?
Úžasný pocit byl stát na jednom komiksovém festivalu a kreslit vedle Alexe Maleeva, což je světová komiksová legenda, mimo jiné tvůrce komiksu Daredevil. To jsem si uvědomil: sakra, tohle není obyčejná věc! Nebo ten pocit, když kreslíte před stovkami lidí na náplavce u Vltavy. Hodně mě taky potěší, že čas od času zavolá nějaká kapacita v oboru, jako třeba Aleš Najbrt, a přizve mě ke spolupráci. Jinak jsme za ty roky dělali na plno zajímavých projektech, takže těžko vybírat. Možná noviny pro Českou republiku, které se rozdávaly na olympiádě v Londýně. Málo se o tom ví, ale mělo to velký úspěch. 

Na stěně v kanceláři máte tapetu s komiksově zpracovanou historií vašeho studia. Co by sis nakreslil na svoji stěnu doma?
Na stěnu? Rád v poslední době kreslím opice, takže asi ty… (Zasměje se). 
Na rozdíl od lidí se opice kreslí málo a mohou vypadat různě, a tak mě baví. Nebo teď, ani nevím proč, pořád kreslím lidi jako nindžy s nateklýma rukama – vypadají takhle (Otevírá skicář a ukazuje obrázky). Tohle jsou třeba kolegové v hospodě.

Máš dvě děti, kluka Edu a holku Medu. Kreslíš si s nimi?Když jsme spolu, samozřejmě že společně kreslíme! Ale nechci je programovat. Já sám jsem z dělnické rodiny a nikdo mě ke kreslení nevedl, prostě jsem si na to přišel sám. Tak budu rád, když si i oni si najdou to svoje.